Argumentační klamy: Čeho se vyvarovat a co si nedat líbit?
V době, kdy má téměř každá diskuse potenciál sudu se střelným prachem, je si třeba udělat pořádek v tom, jak by se vůbec diskuse správně měla vést, aby se z ní nestal jen bezduchý a nic neříkající křik. Vybrali jsme proto pro vás nejzásadnější argumentační klamy a fauly, na které si dát pozor.
Útok na člověka
Napadáme argument, nikoli mluvčího. Toto základní pravidlo diskuse by mělo být vytesáno do kamene a vystaveno všem na očích. V zásadě jde o znevěrohodnění diskutujícího s cílem otřást důvěrou v jeho argumentační linii. Osoba diskutujícího však nikdy nebyla předmětem diskuse a pravdivost či nepravdivost výroku s ní nijak nesouvisí. Podobným typem argumentačního klamu jsou pak útoky na motiv, kdy diskutující obviní protistranu z toho, že vydávají argument za platný, protože na tom mají osobní zájem; či nařčení z pokrytectví - jak může být argument pravdivý, když se jím dotyční sami neřídí? Z roviny logiky se přesouváme na rovinu emocí.
S touto taktikou se setkáváme téměř dnes a denně - velmi oblíbená se stala u odpůrců Grety Thurnberg, kdy její výroky ohledně klimatu “zneplatňovala” její lékařská diagnosa.
Změna tématu
Jistě jste si už v nějaké politické debatě všimli, že tázaný se vyhne nepříjemné otázce a snaží se posunout rozhovor na pro něj bezpečnější půdu. To je nevinnější varianta tohoto argumentačního faulu. Jiná podoba je pak přechod do útoku na toho, kdo daný dotaz položil s tím, že sám má spoustu problémů, na které se musí poukázat. V podstatě jde o jen malou úpravu předchozího bodu.
Snad každá vláda někdy tohoto faulu použila, když při vypjatém dotazování na vlastní chyby raději poukazovala na chyby vlád předešlých, aniž by adresovala své vlastní, jichž se diskuse týkala.
Dožadování se osobní zkušenosti
Dalo by se říci, že se jedná o jakousi podmnožinu předchozího bodu, ale vyskytuje se tak často, že si zaslouží vlastní část. S námitkou “když jsi to nezažil/a, tak o tom nemluv” se zhusta potkáváme například při probírání komunismu. Logika, že někdo nemůže mít názor jinak, než na základě vlastní žité zkušenosti samozřejmě nefunguje, máme množství jiných informačních kanálů. Řídit se tímto tvrzením by v podstatě znamenalo pohřbít všechny vědy o historii, protože třeba pamětníků Římské říše nám moc nezbylo.
Ze stejného ranku pak pochází výtka “sám/sama bys to líp nedokázal/a, tak nekritizuj”. Opět se tak přehlíží možnost získání vědomostí a schopností z dalších informačních zdrojů. Navíc - člověk přece nemusí být kuchař, aby poznal, že se jídlo nepovedlo. Ani jedna věta navíc nevyvrací správnost vznesené výtky.
Šikmá plocha a apel na strach či soucit
Sousloví “skončit na šikmé ploše” se ujalo pro popis neblahého vývoje něčí osoby. A neblahý vývoj obvykle předpovídá i osoba, která se k této taktice uchýlí. Z argumentu protistrany vyvozuje důsledky a z těch další a další, přičemž na konci této řady bývá katastrofa. Problém tu nastává ve chvíli, kdy pro takové vyvozování neexistují jakákoli data či podpůrná fakta a předpovídaný výsledek je jen jeden z mnoha, k němuž může potenciálně dojít, zpravidla ten nejčernější. Na adresáta je pak apelováno, že k něco takového přece nemůže společnost připustit - buď kvůli svojí civilizovanosti, nebo pro svoji vlastní bezpečnost atd.
Umělá hodnota věci
Tento postup spoléhá na vylíčení daného výroku v určitých barvách na základě souhlasu velkého počtu lidí, tradice či naopak novosti a dalších kritérií. Protistraně je tak podsouvána role odpůrce lidí, narušitele starých a funkčních pořádků, či sabotéra pokroku - z čehož samozřejmě plyne nutnost se zodpovídat. Souhlas, tradice ani pokrok ale opět nejsou a nemohou být kritérii správnosti.
Autorita
Použití vyjádření odborné autority a její podpora toho či onoho faktu se určitě nedá přímo označit za argumentační klam. Je však třeba poukázat na to, že sebevětší kapacita se může mýlit a tudíž odborných posudků je nezbytné mít více a musí se s nimi pracovat kriticky, nikoli s bezmeznou úctou. Argumentačním faulem ale už je odvolávání se na anonymní studie či odborníky - často se takový postup maskuje nějakým zástupným pojmenováním, které naznačuje širokou shodu odborné veřejnosti. Jako příklad tu perfektně poslouží často parodovaná fráze “američtí vědci zjistili”. Stručně řečeno - i v diskusi se musí pečlivě zdrojovat.
